Kde je moje srdce?

17. února 2017 v 17:57 | Vojtěch
Aneb: Kým opravdu jsem?

Tak velká otázka, jakoby svítila neonovými písmeny přes celej můj život.

Je snadný se ztratit v té tuně myšlenek a zanechat sebe sama někde za nimi, v nedohlednu. Desetkrát snazší je to v době internetu. V době, kdy se na vás ze všech stran valí 90% plytkosti, povrchnosti, egoistických tendencí, špatných zpráv, strachu, a 10% opravdovosti. Lidskosti. Srdce.

Jakobys ty sám tak, jak jsi, neměl v tomhle světě místo. Jakobys nestačil.

A tak si nasazuješ masky a vrstvíš na sebe další a další koncepty a konstrukty, v zoufalé touze po přijetí. A tvoje srdce slábne.

Protože zapomínáš, že ho potřebuješ ze všech nejvíc. Že ti jen chybí opravdovej kontakt s někým milujícím. S někým, kdo tě cítí na úrovni srdce.

Ale existuje někdo takovej vůbec? A pokud jo, jak ho chceš najít, když se schováváš pod nánosem těch zbytečností?
A nejsi ten někdo náhodou ty sám?

Mám pocit, že už jsem překročil práh toho, kdy ještě přestat šlo. Že už je ze mě ten pokroucenej, unavenej a přežívající dospělej, kterej je zamotanej v konstruktech společnosti (čti svých) a radoval se naposledy když mu bylo třináct.

Třeba by se stačilo pořádně nadechnout, probrat se těmi nánosy až dolů, zpět k mé vlastní podstatě, a začít znova. Ale mám pocit jako bych k tomu musel být dítě.

Všichni jsme dětmi, ale přesto si hrajem na dospělý až do té doby co je nám 80 a uvědomíme si, že jsme na to měli kašlat. A pak umřem a srdce odchází s prošvihlou šancí se projevit.

Chci tomu předejít. Ale zatím nevím jak. Pomoc.
 

La Mer

16. srpna 2016 v 22:55 | Vojtěch




2014

Sami. Apartmán na poslední chvíli. Za jízdy déšť a Gold Panda. Tuny hudby. Hledáme. Split a Kostely. Tolik palem. Světla. Lidí. Radosti. Boží. Trajekt a Settle Down. Stále nemáme apartmán. Musím s agenturama mluvit anglicky. Nikdo nic nemá. Ivica. Jedem s ním neznámo kam. Najednou Ivicův boží apartmán nad pláží s fíkama a buchtama a Elou. Jsme over the moon. Stříbrná a nadšení. Zákoutí. Bokovi. Plavba ještě ne - Moc vln. Plážové minitornádo a následně létající člun! Hustý. Vlaky. Výlety mezi zeleň. Rozmarýn. Příjemně ztraceni. Večerní Komiža. Zmrzlina. Česká a opuštěná vila. Zahrady. Vis. Plavba pořád ne. Moc vln. Úzká pláž mezi skalama. Moc moc hudby. Restaurace a vyberem si rybu. Je jí pro každýho jen málo ale je strašně, ale fakt strašně moc dobrá. Plavba pořád ne - Moc vln. Zkoušíme pláže. Bokovi taky. Píšu. Moc inspirace. Plavba vychází. HOUPE to. Je nám hrozně zle. Ale nejsympatičtější vousáč nám dá boží těstoviny, rybu a hraje s kytarou čirou chorvatskou písňovou krásu. Biševo a pomalu se naplňující číše. Obří pískovej hrad. Plavba zpět skvělá i když je nám zase zle. Městečka městečka městečka. Poslední dny, zrovna když objevíme zátoku pokladů, to končí. Je nám smutno, ale na zpáteční cestě se stavujem v Plitvicích. Davy lidí, záměrně či nevědomky meditujících, jezera a vodopády a to vše koupající se ve světle, moment duchovního prozření a Bon Iver. Ráj. A pak most na kterým je napsaný "A Poil Marianne, Hakuna Matata." Trajekt zpět, Marriage a naprosté štěstí. Hakuna Matata.

Soundtrack: Gold Panda - Lucky Shiner, The 1975 - The 1975, CHVRCHES - The Bones Of What You Believe, Bon Iver, Radiohead - The Bends, In Rainbows, Lorde - Pure Heroine


2016

Tentokrát ne sami. Bloudění vesničkama. Příjezd. Trajekt a M83. Krásní lidé. Procházení Splitu. Únava. Rozpačitá zvědavost kvůli nové člence posádky. Slunce. Milí. Benzín. Stříbrná pláž. Výlet mezi zeleň. Mravenci, rozmarýn, kostel, osli. Pláže. Bílýbok. Skoky. Šnůra nudistů, o kterou jsem zakopl. Milá. Městečka. Palačinky. Zrmzlina. Tma a světla, rozmazaný tváře. Róza. Skočil jsem asi z osmi metrů! Viki má narozeniny. Chobotnice. Krabí párty v jezírku. Vyplavené vnitřnosti. Ještěrky. Úzký pláže mezi skalami. Potopil jsem se pro brýle! Ježci. Medůzka. Opuštěnej pes. Dýnko. Subtilní kočky. Bang! Fíky. Mozzarelky. Hmyz v pití. Restaurace s papírovýma světlama a klavírem bez klapek. Padající hvězdy a krásnej večer. Odsuď - tam. Chvíli jsem četl Harryho Pottera. Róza viděla večer delfíny. Plavba s frajerem. Zelená jeskyně bez lidí. Moc moc mušlí. Vikinčiny zraněné nohy. Matouš má taky v noze ježka. Víš co si tam dal aby se ty bodliny líp vytahovaly. Palačinková hostina. Večerní koupání a bouřka. Mosty z kamínků. Víno a koťata a štěňata. Poslední večer. Zas magická restaurace. Smutno. Mám pocit že k ní něco cítím ale vím že nemůžu. Jsem na sebe naštvanej že s tím nic nedělám. Jarda má narozeniny. Ráno smutek přejde. Poslední den na bílýmboku je nejlepší. Cítím se naplněně. Aspoň jsme mluvili. Jedem. Poslední pohled na moře z trajektu. Jedem autem v bouřce. Rozloučíme se na pumpě a nemám pocit že jsem se rozloučil, ale pak se ještě jednou potkáme na další pumpě a to už se rozloučím pořádně. Hakuna Matata.

Soundtrack: Gold Panda - Good Luck And Do Your Best, The 1975 - I Like It When You Sleep..., Alvvays, Bon Iver, M83, The Japanese House, Grimes - Art Angels, Geotic - Mend, Volcano Choir - Repave, Death Cab for Cutie - Plans


Kyófú

24. července 2016 v 14:02 | Vojtěch
 


Teď

15. července 2016 v 23:44 | Vojtěch

Vlastní cestou

15. července 2016 v 7:00 | Vojtěch
Občas mám pocit, že žiju v jednom z těch filmů, kde je hlavní postava tak trochu jiná. A já jsem ta hlavní postava. V těchhle filmech jsou všechny postavy tak trochu jiné stejně. A je to celý trochu klišé.


Být upřímný u mě možná znamená být klišé.


Tak jako tak, nic s tím nenadělám. Ano, mám pocit že jsem jiný, a docela dost. Ta skutečnost samotná mě netrápí. Musím se jen vrátit do fáze, kdy mi bylo jedno, co si o tom myslí ostatní. Jinak se z toho dřív nebo později složím.


Pravděpodobně jsem přecitlivělý na názory ostatních lidí na mě.


Jsem vnitřně tak rozhozený, že se v cizím prostředí nedokážu chovat sebejistě, a v prostředích, kde jsem se už nějakou dobu pohyboval, mi nalezení jistoty trvá neobvykle dlouho.


Bude to tím, že jsem byl vždy neskutečně uzavřené dítě. Pak jsem se postupně záměrně snažil více otevírat. Prasknout svou bublinku a pochopit, co to ti lidé kolem vlastně dělají, a jací jsou.


Jenže lidé mě začali nejen znervózňovat, ale i zklamávat. O většině lidí jsem měl naivní růžové představy, které se začaly rozplývat, když jsem je poznal lépe - a to častěji jejich pozorováním z povzdálí, než mezi čtyřma očima. Nevěděl jsem, že se lidi tak přetvařují. Mám hodně slabostí, ale nikdy se nepřetvařuju. Proto jsem to nečekal ani od druhých.


Teď jsem ve fázi, kdy se vracím dovnitř. Ztratil jsem totiž všechen vnitřní klid a jistotu, a potřebuju zacelit rány a zpevnit zdi.


Víc věřit svým instinktům. Nekrmit komplexy. Přijmout svou vlastní původní osobnost, ne tu překroucenou verzi. Uvědomit si, že všechno je subjektivní a že mám svou vlastní pravdu, vlastní cestu.

Hluboko uvnitř mám nejistoty a komplexy

13. července 2016 v 22:09 | Vojtěch
...A je celkem smutné, že jsem nakonec podlehl tlakům okolí* a nechal je, ať bují a rostou.

*tlakům sebe sama.

Je to smutné vzhledem k tomu, že mě najednou bolí věci, které mi byly vždy šumák. A vlastně nevím, jak se to stalo.
Ano, měřím 165 cm, jsem hubený, nikdy jsem s nikým nechodil, nemám brigádu, nedokážu se uvolnit, všechno zbytečně komplikuju. Moc přemýšlím. Málo spím. Málo piju. Málo... žiju?

Nevím.

Jsem unavenej sám ze sebe.

Zároveň vím, kolik pozitivních kvalit mám. Ale kdo by viděl své vlastní pozitivní kvality stejně výrazně, jako ty negativní, že? Asi jen člověk se zdravým sebevědomím.

Moment, tím bych měl být. Aha.

Kdysi jsem jím byl. To bylo tehdy, když jsem od sebe tolik nechtěl. Neočekával. Nevadilo mi to. A pak mi to prostě vadit začalo.


Ale jo. Mám talent, občas jsem chytrej, občas jsem vtipnej, občas vytvořím něco, co by někdo mohl nazvat krásným. Občas mě něco dojme.

(Z nějakého důvodu to vidím jako pozitivní kvalitu. Asi že jsem citlivej nebo co).

Myslím že mám pěkný oči. Aspoň v zrcadle.

A nejsem už zakřiknutej! Když se mi podíváte do očí, neleknu se vás! To je celkem pokrok. Dokonce se s vámi budu bavit velmi, velmi dlouho o velmi hlubokých věcech, pokud se nám nějakou nešťastnou náhodou nepodaří přejít k něčemu, o čem se běžně baví normální lidé. To by mě asi totiž trochu vykolejilo.

Aspoň se mi líbí můj obličej. To je zvláštní...

Je to dost zvláštní takhle napsat.

Taky si myslím, že mám hodně dobrej vkus na všechno.

...

Ještě přemýšlím o nějakých svých kladech. Jo, jsem taky kamarádskej, dobrej pozorovatel, dobrej posluchač a -

No, hluboko uvnitř mám určitý věci, který musí ven na světlo, kde se jich můžu zbavit a zase se radovat. Půjde to pomalu, ale půjde to. Vím to. Tohle je jen období. Pitomý období, kdy je vám devatenáct, nemáte v ničem jistotu, nemáte kolem sebe nikoho, kdo by vás inspiroval a dodával vám kuráž, a při tom na sebe začínáte vyvíjet větší tlak, abyste dospěli, a svět kolem ho vyvíjí taky. To určitě přejde.

Jednou.

Jak dokončit něco pořádného?

20. února 2016 v 13:05 | Vojtěch
No, v prvé řadě si asi člověk musí stanovit opravdu jasný, konkrétní cíl.

Občas se cítím nanicovatě z toho, že sice mám talent, ale stále nemám píli k tomu ho naplno zužitkovat. Je to částečně tím, že nejsem zvyklý pracovat moc systematicky. Jako umělec jsem byl zvyklý jít za inspirací přirozeně, bez nějakého plánu, prostě jen dělat to, co zrovna cítím. Ale jestli chci hudbu brát opravdu vážně, jakože chci - je to věc, která má v mém životě zdaleka největší smysl, nic jiného tak nemiluju a v ničem jiném si tak nevěřím - musím se naučit vkládat do tvorby nějaký systém.

Jestli chci dopsat a nahrát album, musím se k tomu postavit jako k pracovnímu úkolu. Stanovit si jasné priority, systematicky si určit, jaké vyberu skladby, jakou použiju zvukovou paletu. Zní to nudně. Ale práce pak může být paradoxně zábavnější, když porušujete pravidla, která jste si sami stanovili (protože v tvorbě se stejně máloco dá říci dopředu). Rozhodně je lepší dát si pravidla a pak si je dovolit porušit z nějakého nově vzniklého důvodu, než nemít pravidla žádná.

Asi.

Na druhou stranu se to nevylučuje s celkovou ujetostí a mnohožánrovostí, kterou na albu plánuju. Hrozně se mi líbí myšlenka alba, ve kterém je tolik různých stylů, zvuků a prostě... věcí, že se v něm při poslechu skoro ztratíte. Musí být systematicky nesystematické. Organizovaný chaos. Chci něco barevného a odvážného. Chci si dovolit psát cokoliv mě napadne, cokoliv mě láká.

Přímo teď mám přibližně dvacet použitelných věcí, z toho jsou některé jen načaté, některé kompletně hotové, některé slabší a některé zase povedenější. Některé s několikaslokovým, barvitým textem, jiné s textem na pět řádků. Některé s elektronikou a paletou nástrojů, jiné jen klavír a hlas. Vše samozřejmě v angličtině, nejsem blázen. :D Ne, o to nejde, jen mě to prostě víc baví a angličtina mi přijde zpěvnější.

Miluju dobrý pop. Miluju poslední album Taylor Swift (je to guilty pleasure, ale nebojím se to přiznat). Miluju The 1975. Miluju CHVRCHES. Chytlo mě album Hurry Up, We're Dreaming od M83. Tame Impala. Líbí se mi, když je něco přímé, energické, ne moc složité na poslech, ale zároveň mnohovrstevnaté. Bon Iver, Bon Iver je moje nejoblíbenější album vůbec. Všechny tyhle věci mě ovlivnily, ale doufám, že se nakonec v tom mixu tolika různých vlivů neztratím já.


Stabilito, kde jsi?

19. února 2016 v 8:17 | Vojtěch
Cítím se zvláštně.

Pročítal jsem si články na tomto blogu, uvědomil jsem si, jak šťastný člověk jsem tehdy byl v porovnání se současností... A čekám, kdy se zase začnu radovat z obyčejných věcí, kdy zase začnu dýchat čerstvý vzduch, kdy začnu mít radost z lidí kolem sebe. Kdy potkám někoho, s kým si opravdu porozumím. Někoho, koho bych mohl milovat. Něco, co bych mohl milovat. Nějakou přiležitost, při které bych se zase cítil naplněně, a ne jako člověk, co přežívá ze dne na den a každou chvíli z toho smutní.

Neměl bych čekat a měl bych to prostě udělat. Ale po dlouhé době v tomhle cítím beznaděj.

"Je toho moc." "Za to může to a to." "Čekej, to se jednou spraví." Přesně tyhle věty ve mně vyvolávají pocit vymlouvání se na něco vnějšího. A to není správně. Musím najít štěstí sám v sobě, protože neexistuje efektivnější řešení na pocity smutku a nenaplněnosti, než najít stabilitu a štěstí sám v sobě. Vím to, mockrát jsem si to v životě ověřil. Jen momentálně cítím velkou vzdálenost mezi teorií a praxí.

Co s tím?

Hmmmmm...

No, začněme tím, že si sem dám obrázek kytičky. Nebo mandaly? Nevím. Ale je fajn. Kreslil jsem ho já!


Ha. Už je to o něco lepší. Ale jen o něco.

Jak už jsem tu mockrát psal, vzpomenu si na tenhle blog vždy, když mám nějaký vnitřní přetlak. Momentálně nějak nemám člověka, ke kterému bych mohl přijít, být k němu stoprocentně upřímný a vědět, že mě chápe, že jen nepřikyvuje, ale přitom si uvnitř neříká "O čem to vlastně mluví? Nerozumím tomu. Necítím to, co cítí on." Nejsou to rodiče, není to kamarád, žádná spřízněná duše. Chybí mi zázemí. Je to sice škoda, ale dokud takový člověk nepřijde do mého života, musím se spolehnout sám na sebe a na tenhle blog.

Proto chci tohle místo brát stejně, jako nejdůvěrnější osobu, které se chcete s něčím svěřit. Dokud někoho takového nenajdu, je to tenhle blog.

Zní to malilinko vtipně.

Ale jeví se mi to jako něco, co by mohlo skvěle fungovat! :D

Jako minule. Zase to bude jen období. Ale momentálně se zdá, že mám v hlavě tolik myšlenek a na srdci tolik věcí, ať už tíživých nebo občas i krásných a vzrušujících, že se má obří komunita nadšených čtenářů zase může těšit na více méně pravidelné články.

;)

Všichni víme, jak to dopadne. ale to nevadí. Stejně vás mám... počkat... Mám na to přece nálepku.



Je fajn mít blog (pozor, nudný článek)

11. listopadu 2014 v 22:19 | Vojtěch
Často prostě nemám potřebu sem psát, protože... Prostě nemám? Věřím, že kdybych si stanovil, jak často sem psát, vždy by bylo o čem, protože by muselo být. Ale to by nebylo upřímné... Musel bych se nutit psát zajímavě a vařit z vody. Na druhou stranu bych možná měl aspoň pár pravidelných čtenářů; s mým momentálním tempem je to po každém článku jakobych začal s novým blogem.

Každopádně píšu proto, že jsem si prostě dnes vzpomněl... a jak to tak sleduju, asi to funguje tak, že sem píšu, kdykoliv je tlak okolního světa na mě tak velký, že to potřebuju někde ventilovat. Což nezní zrovna milé, ale asi je to tak.

Například teď mám poslední dva měsíce pocit, že nehotová práce přede mnou je nekonečná a že mé snažení nemá žádné výsledky. Udělám nějakou povinnost, a místo toho, abych z toho aspoň něco měl, okamžitě je co dělat dál. Nikdy není vše hotovo, nikdy nemůžu jít spát s klidem a pocitem, že mám vše hotové. Navíc ve škole se tento rok snažím snad nejvíc za celých pět let studia, a známky mám pořád stejné, jakobych nedělal nic. Lidi jako já mají pravděpodobně neúspěch ve škole prostě daný. Nevím, jestli bych nebyl šťastnější, kdybych na ni prostě zase kašlal, jako jsem to dělal doteď - vzhledem k tomu, že by se to na známkách snad skoro neprojevilo, budu o tom uvažovat.

Stejně mi to celé přijde postavené na hlavu. To jediné, o čem vím jistě, že mi škola přinese, je schopnost se právě s těmito stresovými situacemi vypořádat. Co do konkrétních předmětů mi přijde přínosná angličtina, čeština a biologie. Možná i ta němčina. A tím to končí. Už mi nikdo nenamluví, jak je důležité umět to ostatní, prostě tomu neuvěřím, dokud mi někdo nepodá dostatečný důkaz, argument, proč bych z těch předmětů nemohl mít špatné známky, když se chci živit hudbou.

Druhá věc je ovšem nepropadnout. :D Tady uznávám, že takhle daleko bych to nechat zajít neměl. Momentálně skoro propadám z matematiky (5, 5, nějaké malé jedničky) fyziky (5, nějaké malé jedničky) a dokonce i chemie (5, 5, 4). Jak se to vůbec může stát člověku, co se do těch předmětů vážně učil?

Odpověď je celkem jasná: Ten člověk k tomu totiž má vnitřní odpor, taky je dost líný, a proto i když se učí a dává pozor, vlastně se to nenaučí. Nedokáže dřít tak, aby si s jistotou známky zlepšil, protože to by ho vnitřně usmrtilo. Jo, a taky je celkem natvrdlej.

No nic, dost už toho pesimismu. Já to musel napsat. Zrovna teď bych měl dělat tuny úkolů, ale já zvolil tohle. To znamená, že mám Otevřený blog stále velmi rád! Nebudu už slibovat, že "zase začnu psát", to už ode mě zní jako vtip, ale teď, kolem vánoc, třeba bude víc témat k psaní. Uvidím.

Musím zase něco sdílet, abyste z článku případně něco měli. Poslouchám teď hodně kapelu, která jako jedna z velmi mála dělá hudbu plnou pozitvní životní energie a při tom mě opravdu baví :D Většinou poslouchám věci melancholické a zasněné, ale poslední dobou zažívám v hudbě pozitivní přerod.

Navíc album So Long, See You Tomorrow je pro mě nejlepší věc, co vyšla tento rok, naprosto ho miluju a dodává mi chuť žít.

Tenhle koncert:





Stále žiju

14. srpna 2014 v 22:09 | Vojtěch
Stále žiju. Mám se dobře. Nic se nezměnilo. Jsem stejný. Zítra jedeme k moři.




Vidím to tak, že blogovat asi budu ve vlnách. (Nééé, tím jsem nemyslel že budu blogovat u moře.. teda v moři.. nemělo to s tím mořem vůbec souviset, ale odstavec předtím je moře a tak to převzalo jiný kontext. Achjo. Je práce něco napsat.) Ve vlnách myslím jako přechodně. Protože někdy má člověk období psací a někdy spací (hahahááá), a já měl posledních pár měsíců spacích, a snad na tom není nic špatného.

Dobře, je.

Ale...

Stejně to blogování funguje trochu jako výměnný obchod - i když "výměnný obchod" mi zní nějak nelidsky, spíš jde o... o vzájemné vyjádření zájmu o druhého/soucitu s druhým/porozumění druhému. To už zní líp. Myslím tím komentování. Protože nepočítám s tím, že by na tenhle článek po tak dlouhé spací době někdo zareagoval jen tak, takže přišel čas přečíst si nějaké milé ostatní blogy a navázat kontakt.

Vždy když tohle dělám, dost se musím kontrolovat, abych ty komentáře psal vážně proto, že je napsat chci, že s někým chci sdílet své myšlenky o jeho článku. To přání, aby si na oplátku přečetl něco ode mě tam vždycky je. Ale... Rozumíte mi.

Pravidelně čtu blog Cassie. Narodila se ve stejný den jako já a jsme si v mnoha věcech podobní. Odebírám její blog a nějak se přirozeně stala částí mého života. Samozřejmě jsem líný a nepíšu jí žádné reakce, ale to je prostě proto že jsem hroznej. A tímto se jí za to omlouvám.

Hm, vždycky když se někomu omlouvám, mám pocit, že to nestačí. Možná by pomohlo jí tedy napsat nějaký ten komentář, co myslíš, Vojto? To by možná... pomohlo, pořád jen nekecat a něco udělat. Co myslíš? I když nevím, jestli jsem člověk schopný Cassie nějak obohatit nebo pomoct svým názorem, aspoň to zkusím.

Čtu si taky blog každého, kdo mi sem něco napíše, a asi platí zákon, že společné se přitahuje, protože jsou to samé skvělé blogy. O čtivo nouze není. (Právě jsem použil dvě slova, čtivo a nouze, které kdyby někdo vyslovil nahlas v konverzaci se mnou, možná bych se cítil dost trapně. Omlouvám se.)

Stále nevíme, v jakém apartmánu budeme ubytováni - rodiče plánují "rozhodnout se na místě", což sice moc principielně nechápu, ale nechám to na jejich moudrosti a zodpovědnosti - takže nevím, jestli na místě bude Wi-Fi. Ale jestli jo, možná bych mohl udělat malý... desetidenní mořský deník tady na blogu. Zní to jako dobrý nápad. Ještě uvidím.

Přeju všem takové prázdniny, jaké si je přejí oni sobě samým. Ehm.


P.S.: Na cestu do auta jsem si do mobilu stáhl alba od CHVRCHES, Gold Pandy, Bon Ivera, Lorde, dvě od Radiohead a ještě The 1975. Jsem asi zvláštní člověk, ale na cestu tam a zpět se těším snad skoro víc než na to mezi tím :D Miluju hypnotizující hledění z okýnka auta v noci i ve dne, pak ještě poplavem trajektem a k tomu ty alba... bude to úžasný. :)

Sebevědomí

24. května 2014 v 18:02 | Vojtěch
...je asi opravdu tak důležitá věc, jak často ze všech stran slýcháváme. Je potřeba ho mít. Pokud jste také introvertní, nenápadný a podceňující se typ člověka, může vám velmi výrazně pomoct. Ale podle mě je ještě důležitější mít sebevědomí pod kontrolou.

Nerozumím lidem, kteří ke všem výzvám a překážkám přistupují naprosto sebevědomě, jako by vyloženě vylučovali možnost, že mohou také neuspět. Člověk si tím vlastně lže. Pravé sebevědomí spočívá v tom, že se perfektně znáte. Víte přesně, co si můžete dovolit, co od sebe můžete čekat, v čem vynikáte a v čem jste nemožní; a nevěřím že jsou lidi, co dokáží všechno. Hodně lidí tak vystupuje, a ti nejcharismatičtější vás dokážou přesvědčit, že jsou opravdu dokonalí... Ale podle mě je to obelhávání sebe i druhých.

Ano, znám i lidi, kteří mají k "dokonalosti" (což je mimochodem v tomhle případě velice vágní pojem) řekněme "blíž než ti druzí" - zní to hrozně a není to pravda, protože dokonalí jsme všichni, ale jistě rozumíte, z jakého hlediska to beru.

Věřím, že už jste někoho takového potkali. Je okouzlující. Je krásný. Vždy ve všem uspěje, a když ne, zkusí to podruhé s třikrát větším nasazením, a bude to zkoušet tak dlouho, dokud to opravdu nevyjde. Nikdy se mu nestane trapas. S nikým nemá problém. Je optimista a nikdy se ničeho nebojí. A k tomu všemu je vždy za každou cenu skromný, tak moc, až se smysl skromnosti ztratí. Je těžké se do takového člověka nezamilovat nebo k němu nevzhlížet. Ale z vlastní zkušenosti vím, že když jej blíže poznáte, zjistíte, že všemi těmito supervlastnostmi vlastně zakrývá to, čím opravdu je.

Je obtížné být s takovýmhle člověkem ve vztahu, zvlášť když vy sami k němu v tomhle směru máte daleko. Můžete mít pocit, že vás vlastně vůbec na nic nepotřebuje. Protože mu nemáte s čím pomoct, všechno zvládne sám. Nikdy se vám nesvěří se svými problémy, protože (zdánlivě) žádné nemá. Když se s vámi baví, máte pocit, že jste pro něj přecejen snad i důležití, ale pak zjistíte, že se úplně stejně chová ke všem ostatním kolem vás. Celkem smutné.

Tak. :D Zkusím tedy zkráceně vyjádřit, co jsem se snažil naznačit: Je důležité být sebevědomý, ale ne na úkor lidskosti. Chybovat je lidské, potřebovat ostatní lidi je lidské, požádat o pomoc je lidské... ztrapnit se je lidské. Sebevědomí je krásná věc, ale buďme především lidští.

Ehm ehm...

16. května 2014 v 19:08 | Vojtěch

Takže... Patnáct dní jsem nic nenapsal. Omlouvám se.

Protože motto tohohle blogu je upřímnost, nebudu psát, že jsem "prostě neměl čas" nebo "strašně moc práce do školy" nebo "málo inspirace "... nebo "nefunkční internet" :D, protože to by byly zkrátka lži...

Jeden relativně logický důvod (v rámci možností) to ale asi má. Stala se mi totiž taková věc. Blog vznikl díky mému vnitřnímu přetlaku a potřebě sdílet své pocity. Člověk se tím jakoby vyčistí. Minulý víkend se nevhodně seběhly události a špatně nakombinovaly nálady v naší rodině. Dům přetékal vylitými emocemi a to mi nedělá dobře. Vlastně je mi z toho vyloženě špatně. Byl to děsivý a nesnesitelný moment. Já se zašil do malé místnosti k počítači a kreslil jsem si, ve snaze zůstat v klidu. Když tam pak ale vtrhla mamka, nevydržel jsem to a musel jsem zmizet. Přišel jeden z těch stavů, kdy najednou nechcete nikomu věnovat ani pohled, natož slovo, a cítíte naprostou nutnost být dlouho sami.

Ten den byla zima a pršelo. Já na sobě neměl ani tričko. Ale v tom zvláštním stavu jsem najednou prostě vyběhl do deště.

Asi je to má zvláštnost, ale zimu a déšť svým způsobem miluju.

Tak jsem byl sám. Na zahradě. V dešti.

Nic jsem nedělal, prostě jsem byl. Klepal jsem se zimou, ale cítil jsem se... harmonicky. Zanedlouho jsem měl úplně prázdnou hlavu. Stál jsem a hleděl někam do prázdna. Pak jsem se přemístil jinam a zase jsem stál a hleděl. A tak pořád dokola. Ztratil jsem pojem o čase. Máme velkou zahradu plnou různých zákoutí a s tunou různých kytek. Miluju ji.

Po nějaké době jsem udělal několik pokusů vrátit se domů, ale vždycky jsem si uvědomil, že se mi tam nechce. Čekal jsem, až to nebudu moci vydržet, ale pořád jsem mohl... Chtěl jsem.

Uplynula nějaká doba. Nevěděl jsem, jaká. Ale měl jsem pocit, že obloha trochu ztmavla. Konečně jsem se rozhodl vrátit. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že uplynulo šest hodin. Konec příběhu.

A proč o tomhle píšu? Protože mám teorii, že mi ten prázdný stav ve slabší podobě až donedávna vydržel. Měl jsem introvertní období; nebylo co sdílet.

Přijímáte to jako omluvu? :)



Ne závislost, nezávislost!

1. května 2014 v 22:53 | Vojtěch
Myslím si, že jakákoliv závislost je špatná.

I když počkat... Když se to řekne takhle jednoduše, zní to trochu... drze? Jakoby to nemohlo být tak prosté, jakobych zanedbával nějaké výjimky.

Vlastně je tu (minimálně) jedna výjimka, která vznikla kvůli mnohovýznamovosti slova "závislost". Mělo by se rozlišovat mezi závislostí a závislostí. Dnešní svět je vlastně síť sedmi miliard lidí, kteří jsou na sobě navzájem více nebo méně závislí. Já myslím, že chyba nastává v okamžiku, kdy závislost přeroste v závislost.

Závislosti jsou přirozené, dokonce díky nim vlastně funguje společnost. Rodina. Větší komunity lidí, státy, celý svět. Ale závislosti berou svobodu lidské duši. Být závislý znamená obětovat svobodu rozhodování; závislost je nemožné/velmi těžké ovlivnit rozumem; je to urputná a neovlivnitelná nutnost něčeho, co prostě mít musíte, a když ne, tělo nebo duše na to negativně reagují.

Tohle samozřejmě okamžitě vyvolává asociaci nejrůznějších druhů drog, ale podle mě je to obecnější. Ze závislosti se stává závislost, když se ztratí svoboda.

Možná jsem v tomhle trochu extrém, ale já osobně se snažím být co nejvíc nezávislý. Asi je to má povaha, přirozenost... Ale svoboda je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Nejsem závislý na mnoha lidech, a závislý už vůbec. Myslím si, že závislost je zrádná, i když jde o lásku. Podle mě je láska něco jiného než závislost dvou lidí na sobě, jde víc o porozumění. Spříznění duší, což ale zahrnuje taky schopnost nechat toho druhého dýchat. Dát mu volnost. Nelpět na něm.

Nebo ne? Vlastně si nejsem jistý. Co když právě závislost je opravdová láska? Co když se rozpadají právě vztahy, ve kterých závislost chybí? V tomhle nemám jasno, protože jsem takhle silnou lásku nikdy nezažil. Možná mám teď pocit, jaký mám nad tímhle nadhled, a zakrátko se objeví nějaká závislost, která mé přesvědčení vyvrátí. Teď jsem ale člověk v mnoha ohledech nezávislý a dost mi na tom záleží.

A myslím, že jsem díky tomu i šťastný.

Poetická nálada

28. dubna 2014 v 23:45 | Vojtěch
Cítím se velmi klidně.

_ _ _ _ _ _ _ _ ZAČÁTEK NEPODSTATNÝCH ŽVÁSTŮ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Moc to nechápu, protože z logického hlediska moc důvodů, proč být klidný, není. To vlastně o školních dnech není nikdy, protože se vždycky stresuju z minimálně jednoho předmětu, ve kterém příští den něco hrozí. Zítra je to zkoušení z dějepisu. Mám asi to nejhorší stádium odkládacího syndromu ze všech lidí které znám. Nikdy se nepřinutím se něco opravdu pořádně naučit; často naivně doufám, že se to "naučím o přestávce", což mi snad ještě nikdy nevyšlo, ale neustále se oblbuju představou, že tentokrát už to vyjde a stihnu se naučit zítra. V lepším případě se učit začnu, ale nedokončím to, jakoby mi k pocitu klidu stačilo jen to, že jsem se na to podíval, i když vím, že to neumím.

Mám opravdu hrozné známky. A nejsem jeden z těch lidí, co hroznými známkami myslí trojky, ty mé jsou opravdu hrozné. Raději nebudu konkrétnější, abyste se na můj blog ještě někdy vrátili :D

Navíc není dobré si tu na tyhle věci stěžovat, tím to jen horším. Chtěl jsem přece psát o tom, že jsem klidný!

_ _ _ _ _ _ _ _ KONEC NEPODSTATNÝCH ŽVÁSTŮ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _


Klidný, ale hlavně tak nějak uvolněně a poeticky naladěný. Myslím že k tomu přispěla dnešní cesta ze školy, ten příjemný vlhký vzduch a jemný deštík. Mám mnoho možností, jakou zvolit cestu od nádraží domů a tentokrát jsem vybral jednu zapomenutou, po které nikdo nechodí, ale je vážně krásná. Všude zeleň, květy a jarní vůně, a jak mě jemně osvěžovaly dešťové kapky a byl jsem úplně sám na cestě obklopené keři a zarostlé travou a... Takovéhle chvíle je potřeba čas od času zažívat, mívám pak vyloženě pocity euforie. A do toho ty pole... Totiž, my bydlíme na úplném okraji malého města na Hané, což je kraj velmi rovný a asi i úrodný, protože pole tu jsou vážně všude. A je to asi zvláštní, ale pole a rozsáhlé louky jsou asi mé neoblíbenější přírodní... ehm... destinace, protože uprostřed pole se člověk cítí tak strašně svobodně. Miluju běhání v poli. A nejlepší je, že náš dům uprostřed polí stojí! Takže když zvolím správný směr, můžu doběhnout polem od okraje města až k našemu domu.


Tím mokrým polem! A ten vzduch!

Asi to zní trochu divně, ale zkuste si to někdy, uvidíte jak je to úžasně osvobozující. Dejte na mě :D

Když jsem dorazil domů, měl jsem prvně iniciativu udělat si všechny povinnosti, ale sedl jsem si ke klavíru a bylo po všem.

Hraju na klavír třeba tři, čtyři hodiny denně. Málokdy cvičím, ale hodně si jen tak hraju a jednou za čas něco složím. A dnešní den byl pro tohle jako dělaný, nedalo se odolat... Dnes jsem měl strašně silné pocity inspirace. Napadlo mě pár docela hezkých hudebních... nápadů? Pár dní se mi v hlavě rýsuje nápad, že bych napsal takovou sbírku klavírních skladeb s tématem "věci, pro které má smysl žít". Pro mě jsou to jednoduché, běžné krásné věci, jako třeba... kruhy na vodě. Racci. Chladný vítr. Polibek. (hm, nemám koho líbat, ale to nechme stranou.) Vůně vlasů. Běhání. Pole. A tak.

Uff, ta poetičnost ze mě dnes fakt tryská! :D

Mám hodně plánů, co stvořit a hodně z nich skončí dřív, než se do toho vůbec pustím, ale tenhle mi myslím vyjde. Vlastně už jsem začal.

Tak. A to je... vše. Buďte šťastní.



Nedělní večer

27. dubna 2014 v 23:31 | Vojtěch
Mám rád racky. Miluju racky.

No nic. Pomalu se snažím dostat do "blogovacího rytmu". Moc mi to nejde, ale aspoň už jsem si vyhradil čas, kdy můžu nerušeně psát a číst ostatní blogy a komentovat a prostě ten blogovací business.

Kolem desáté totiž zbývající čtyři členové mé rodiny už spí. Je to příjemná doba, kdy je v celém domě ticho a venku tma a psaní má kreativnější atmosféru. Osvědčilo se mi prostě jen psát svůj tok myšlenek, tak, jak přichází za sebou. Prostě jen nechat prsty ťukat do klávesnice.

Nedávno jsem měl svátek a celkem nevinně jsem vyslovil přání, že bych si přál nějaký pěkný delší román. Strašně dlouho jsem nic pořádného nečetl - vlastně mám nejvíc načteno z doby od čtyř do deseti let. Byl jsem asi posedlý tou nově získanou schopností, ale přečetl jsem toho vážně HODNĚ. Pak jsem měl období, kdy jsem se pokoušel místo čtení knížku psát. Byl jsem docela klasický typ třináctiletého kluka, co miluje fantasy a žije si ve vlastním fantasy světě. Napsal jsem čtyři úvodní kapitoly, a psal jsem je tak dlouho, že jsem mezitím asi stihl vyrůst, takže jsem ji nedokončil. :D Samozřejmě je trochu vtipné, když si je teď po sobě čtu, ale vlastně to byla krásná doba.

Ale zpět k tomu románu. Rodiče mě potěšili a fakt mi jeden koupili. Zatím jsem na začátku, ale vypadá to jako klasický dojímavý příběh o sourozenecké lásce... Na něco takového jsem měl v poslední době náladu a chuť, takže svátek jsem měl nezaslouženě svělý :) Jsem zvědav, jestli mě chytne a dočtu ji. Třeba se o tom zmíním v dalších článcích.


Spíše ne.

Hm. No tak se asi mějte.


Prostě psát

26. dubna 2014 v 23:18 | Vojtěch
Achjo. Jsem tak strašně... všechno řeším tak strašně komplikovaně. Nad vším tak hrozně hloubám. Nesnáším to na sobě. Snažím se tu napsat úvodní článek o poslání a účelu tohohle blogu, což je stát se spontánnějším a upřímnějším, přitom přesně to nedělám. Jsem tak strašně upjatý na to, jak působím. Jak bude vypadat, když napíšu tohle a tamto a jak udělat "krásně" košaté souvětí a...

Ufff, je to pro mě trénink. Vím o sobě, že tenhle zlozvyk mám už dlouho a tenhle blog je pro mě výzva. Jeho název, jeho pojetí, to všechno je proto, aby to mě samotného... otevřelo.

Chci sem psát často. Chci se naučit s tímhle bojovat. Je vážně vtipné... tragikomické, že tohle řeším PŘI PSANÍ.

Při psaní bojuju s tím, jak být upřímný. Dokážete si představit, jak hrozný jsem v tom PŘI MLUVENÍ?

Lidé, co mě osobně znají mě vlastně vůbec neznají, protože ten člověk, se kterým se dennodenně baví nejsem já. Je to má úzkostlivá a upjatá verze.

Já bych byl tak rád, kdyby se mi tohle podařilo změnit. Chci sem psát minimálně jednou za dva dny. Kdyby se mi podařilo držet si jeden článek za den, bylo by to skvělý.

Tohle je první článek. Jako opravdický článkovitý článek, ten předchozí nepočítám. Jsem zvědav, jestli odteď třeba za měsíc... V prvé řadě jestli tenhle blog vůbec ještě bude fungovat. Protože já jsem ty blogy měl asi čtyři a žádný jsem neudržel aktivní. Přesně kvůli té mé úzkostlivosti, která mi zabraňovala cokoliv publikovat.

A pak jsem zvědav, jestli ve srovnání s tímhle článkem bude vidět nějaká změna.

Nějak tak jsem doufal, že nejsem jediný kdo tímhle trpí, proto ten vzkaz nahoře. Na tohmle místě můžete psát o čemkoliv. Můžete si být jistí, že to ocením. Tím, že sám jsem neupřímný, přitahují mě upřímní lidé...

Děkuji za trpělivost s mou otravně komplikovanou povahou a vítám Vás tu.

:D

Achbože.

Vzhled blogu

26. dubna 2014 v 19:04 | Vojtěch
Byl bych vděčný, kdybyste se podělili o svůj názor v anketě vlevo. Přál bych si, abyste se tu cítili co nejlépe :)

Kam dál