Stabilito, kde jsi?

19. února 2016 v 8:17 | Vojtěch
Cítím se zvláštně.

Pročítal jsem si články na tomto blogu, uvědomil jsem si, jak šťastný člověk jsem tehdy byl v porovnání se současností... A čekám, kdy se zase začnu radovat z obyčejných věcí, kdy zase začnu dýchat čerstvý vzduch, kdy začnu mít radost z lidí kolem sebe. Kdy potkám někoho, s kým si opravdu porozumím. Někoho, koho bych mohl milovat. Něco, co bych mohl milovat. Nějakou přiležitost, při které bych se zase cítil naplněně, a ne jako člověk, co přežívá ze dne na den a každou chvíli z toho smutní.

Neměl bych čekat a měl bych to prostě udělat. Ale po dlouhé době v tomhle cítím beznaděj.

"Je toho moc." "Za to může to a to." "Čekej, to se jednou spraví." Přesně tyhle věty ve mně vyvolávají pocit vymlouvání se na něco vnějšího. A to není správně. Musím najít štěstí sám v sobě, protože neexistuje efektivnější řešení na pocity smutku a nenaplněnosti, než najít stabilitu a štěstí sám v sobě. Vím to, mockrát jsem si to v životě ověřil. Jen momentálně cítím velkou vzdálenost mezi teorií a praxí.

Co s tím?

Hmmmmm...

No, začněme tím, že si sem dám obrázek kytičky. Nebo mandaly? Nevím. Ale je fajn. Kreslil jsem ho já!


Ha. Už je to o něco lepší. Ale jen o něco.

Jak už jsem tu mockrát psal, vzpomenu si na tenhle blog vždy, když mám nějaký vnitřní přetlak. Momentálně nějak nemám člověka, ke kterému bych mohl přijít, být k němu stoprocentně upřímný a vědět, že mě chápe, že jen nepřikyvuje, ale přitom si uvnitř neříká "O čem to vlastně mluví? Nerozumím tomu. Necítím to, co cítí on." Nejsou to rodiče, není to kamarád, žádná spřízněná duše. Chybí mi zázemí. Je to sice škoda, ale dokud takový člověk nepřijde do mého života, musím se spolehnout sám na sebe a na tenhle blog.

Proto chci tohle místo brát stejně, jako nejdůvěrnější osobu, které se chcete s něčím svěřit. Dokud někoho takového nenajdu, je to tenhle blog.

Zní to malilinko vtipně.

Ale jeví se mi to jako něco, co by mohlo skvěle fungovat! :D

Jako minule. Zase to bude jen období. Ale momentálně se zdá, že mám v hlavě tolik myšlenek a na srdci tolik věcí, ať už tíživých nebo občas i krásných a vzrušujících, že se má obří komunita nadšených čtenářů zase může těšit na více méně pravidelné články.

;)

Všichni víme, jak to dopadne. ale to nevadí. Stejně vás mám... počkat... Mám na to přece nálepku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snow © Snow © | Web | 19. února 2016 v 13:50 | Reagovat

Zajímavě a hlavně moc pěkně napsaný článek. Ta kytička, nebo mandala je neskutečně krásná :)
Někdy je opravdu lepší se lidem vůbec nesvěřovat, já osobně mluvím o svých pocitech jen se svou kočkou :D Může to vypadat velice zvláštně ale je to mnohem lepší konverzace než s leckterými lidmi :)

PS: Miluji kluky/chlapy co píší blog :)

2 Vojtěch Vojtěch | E-mail | Web | 19. února 2016 v 21:00 | Reagovat

[1]: To mě vážně potěšilo. Děkuji Ti :) Taky používám svého kocoura jako antidepresivum, skoro pořád. Nevím, co bych bez něj dělal. Někdy bych ale ocenil, kdyby mi dokázal odpovědět jazykem, kterému rozumím. A nebo možná ne, možná že slova jsou zbytečná a matoucí. Jo, jsou. :D

3 Ell Ell | Web | 19. února 2016 v 21:03 | Reagovat

Asi nejsem ta pravá na moralistický a povzbuzující kecy. Poslední dobou slýchávám od hodně lidí to, co jsi tu napsal. Jak nemají nikoho, komu by se mohli svěřit, s kým si porozumí a já nikdy nevím, co jim na to mám říct. Ale je dobrý, že svou frustraci ventiluješ alespoň tady. Horší by bylo, kdyby sis to nechával pro sebe :/ A když už jsem tento blog náhodou objevila, tak si ho rovnou někam poznamenám. :)

4 Vojtěch Vojtěch | E-mail | Web | 19. února 2016 v 21:10 | Reagovat

[3]: Možná že žádný kecy nemají smysl. Možná že čím víc se mluví, tím jsou věci složitější. Slova jsou dost pomíjivá věc. Vlastně mi stačí jen to psaní článku samotné. Nejvíc se toho totiž dozvím v komunikaci sám se sebou, když si to, co jsem napsal, přečtu zpětně.

5 Ariel Ariel | Web | 2. března 2016 v 19:50 | Reagovat

6 sakay sakay | Web | 12. března 2016 v 17:14 | Reagovat

chápu, proč to píšeš :) a o čem píšeš... je fajn, že blog bereš takto důvěrně, ale stále není nad to, popovídat si s jiným člověkem... mně osobně v tomhle chybí kamarádky. Neříkám, že žádné nemám, to ne, ale s žádnou si nejsem natolik blízká, abychom si sedly nad čaj, nic neříkaly a přesně věděly, jak se ta druhá cítí. To je třeba to, co trápí mě, co mi chybí, možná to chybí i tobě :) jenže "Co s tím? Hmmmmm..."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.