Kde je moje srdce?

17. února 2017 v 17:57 | Vojtěch
Aneb: Kým opravdu jsem?

Tak velká otázka, jakoby svítila neonovými písmeny přes celej můj život.

Je snadný se ztratit v té tuně myšlenek a zanechat sebe sama někde za nimi, v nedohlednu. Desetkrát snazší je to v době internetu. V době, kdy se na vás ze všech stran valí 90% plytkosti, povrchnosti, egoistických tendencí, špatných zpráv, strachu, a 10% opravdovosti. Lidskosti. Srdce.

Jakobys ty sám tak, jak jsi, neměl v tomhle světě místo. Jakobys nestačil.

A tak si nasazuješ masky a vrstvíš na sebe další a další koncepty a konstrukty, v zoufalé touze po přijetí. A tvoje srdce slábne.

Protože zapomínáš, že ho potřebuješ ze všech nejvíc. Že ti jen chybí opravdovej kontakt s někým milujícím. S někým, kdo tě cítí na úrovni srdce.

Ale existuje někdo takovej vůbec? A pokud jo, jak ho chceš najít, když se schováváš pod nánosem těch zbytečností?
A nejsi ten někdo náhodou ty sám?

Mám pocit, že už jsem překročil práh toho, kdy ještě přestat šlo. Že už je ze mě ten pokroucenej, unavenej a přežívající dospělej, kterej je zamotanej v konstruktech společnosti (čti svých) a radoval se naposledy když mu bylo třináct.

Třeba by se stačilo pořádně nadechnout, probrat se těmi nánosy až dolů, zpět k mé vlastní podstatě, a začít znova. Ale mám pocit jako bych k tomu musel být dítě.

Všichni jsme dětmi, ale přesto si hrajem na dospělý až do té doby co je nám 80 a uvědomíme si, že jsme na to měli kašlat. A pak umřem a srdce odchází s prošvihlou šancí se projevit.

Chci tomu předejít. Ale zatím nevím jak. Pomoc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 17. února 2017 v 18:05 | Reagovat

opravdu moc hezký blog
zvu tě na svůj

2 Eliss Eliss | Web | 17. února 2017 v 19:43 | Reagovat

Doba je zlá, a mám strach že bude hůř...

3 Kazimír Kraťas Kazimír Kraťas | Web | 17. února 2017 v 21:30 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

4 womm womm | E-mail | Web | 18. února 2017 v 9:57 | Reagovat

Pomoc nikdy nepríde od nikoho iného ako od Teba samého :-) som počul takú múdrosť, že človek nie je naozaj šťastný ak nevie byť šťastný sám. Mne sa to osvedčilo ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.