Nenávidím lidi. A přesto toužím po lásce

1. listopadu 2017 v 21:45 | Vojtěch
Vytáčí mě plytkost lidí kolem mě. Dovádí mě k šílenství jejich necitlivost, ignorantnost, hrubost, agresivita. Nikdo mě neposlouchá a nikdo mě nepřijímá. Protože nedokážu na těchto vlnových délkách fungovat; nedokážu předstírat že se chci bavit o škole, o penězích, o politice a jiných sračkách. Na to je můj život moc krátkej, materiálních a zbytečných věcí je kolem nás neskutečně nezdravý množství už tak, tak proč se v nich ještě babrat při komunikaci jeden s druhým? Nestačí, že celá naše společnost už dobrých 300 let zabíjí lidskou přirozenost a ničí nejkrásnější výtvory života na naší planetě? Náš život zmutoval do nepřirozeného patvaru. Moderní člověk je konstrukt poskládaný z povrchních hodnot, který život nežije, jen ho přežívá, a navíc tím ubližuje těm, kteří se ho pokouší skutečně žít. A co je děsivější - mnohým to tak vyhovuje.

A tak každý den svádím boj o něco víc. Zkouším se znova a znova ostatním otevírat, předkládat jim, na čem mi skutečně záleží, znova a znova se stávat zranitelným, jen pro tu malinkatou šanci, že to s jediným z nich náhodou bude nějak rezonovat. Ale oni mě buď nechápou - což nemám právo nikomu vyčítat - nebo mě za mé hodnoty rovnou odsuzují; což už jim vyčítám. Zneužívají mé zranitelnosti. Bodají mě do mnou obnaženého místa.

Nikdy jsem nechápal, proč jsou mnozí lidé uzavření, i když je u nich zjevný obrovský potenciál, který by mohli využívat, kdyby se otevřeli. Teď už to chápu - byli až mockrát zraněni nebo zklamáni.

Tenhle blog je ale otevřený. Tohle je to místo, které je mým útočištěm a zároveň mou obnaženou Achillovou patou. Je sice až na druhé příčce hned za mou hudbou, ale pro tu je zase vyhrazen jiný kout internetu.

Tohle je jedno z mála míst, kde bojovat odmítám. Tady jsem prostě sebou, a můžu minimálně sám sobě nalhávat, že moje opravdové já tu bude někým přijato. A je to jedno z míst, které mi pomáhá nevzdávat boj tam venku.

Boj za...

Racky. Moře. Lásku. Vůni vlasů.
Východ slunce. Listy. Úsměvy. Dopisy.
Vnitřní krásu. Vnější krásu.
Hudbu. Déšť. Vítr. Plachtění.
Objetí.
Stromy. Zahrady. Parky. Arboreta.
Delfíny. Velryby. Tuleně. Hejna ryb.

Boj za...

Měsíční svit. Jezera. Vánice. Rampouchy.
Pády do sněhu. Tanec. Plavání. Pouště.
Skořici.
Lesy. Louky. Pole. Pláně.
Lední medvědy. Albatrosy. Plameňáky.

Boj za...

Poezii. Sakury. Tornáda. Pláže.
Okvětní plátky. Křišťál. Led. Ledovce.
Dívky.
Houpací sítě. Odlesky na hladině. Potápky.
Tučňáky.
A snad dokonce i pavouky, i když na ten den, kdy jsem jako dítě prvního většího viděl v rohu sklepa, asi nikdy nezapomenu.
Pavouci jsou vlastně krásní.
A hlavně pavučiny.

Boj za...
Lekníny. Lišky. Světlušky.
Srst.
Liány.
Určitý druhý jazzu.

A mnoho dalšího. Budu postupně přidávat.

Vzdáme se, prohrajeme,
a nebo vyhrajeme?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.