Konečně odemykám dveře co jsem sám sobě kdysi zamkl

21. února 2018 v 20:39 | Vojtěch
Od svých sedmnácti do jednadvaceti let jsem se změnil. Měl jsem pocit, jako bych se pokřivil. Začal jsem se utápět v bolestivých věcech, protože jsem bolest našel v místech, kam jsem se dostal usilovným filozofováním. Začal jsem být závislý na překomplexovaných myšlenkách, které mě spirálovitě vedly do větší a větší temnoty. Sám sobě jsem zabraňoval se z nich vymotat jednoduše tím, že přestanu přemýšlet. Jako by nedostatečné prozkoumání všeho že všech úhlů znamenalo, že jsem něco prošvihl. Že skutečně nežiji život.

Jako by všechno musel být hlavolam, který má řešení v bolesti.

Je pro to mnoho důvodů. Závist. Závislost na přijímání druhými. Pocit bezmoci. Snaha být někým víc než jsem. Křečovitá snaha stát se dospělým. Zlomené srdce. Obviňování ostatních z mého trápení. Pocit, že celý svět je proti mně. Neschopnost být vděčný za to, co mám a neustálý hlad po něčem víc. Nepoučitelnost. Hloupost. Vstřebávání negace z médií a od lidí kolem. Neschopnost řídit se intuicí. Neschopnost pouštět věci do větru a jen neustálé lpění. Čekání na spasení, na 'to někdy', co nikdy nepřijde. Neschopnost nechat věci plynout. Neschopnost jen plout. Neschopnost najít pevnou půdu pod nohama uvnitř sebe sama. Neschopnost dělat radost druhým a sobě. Neschopnost být

Neschopnost být.

A teď to zkusím jinak.

Zkusím být tak moudrý, jako jsem byl s prvními články na tomto blogu.

Zkusím se vrátit k jeho původní filozofii a jen být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.